Mimozemské vlivy

Část 2

Matrice

Mnozí říkají, že bojujeme ve válce o svoje duše. To není špatně vyjádřeno, ale řečeno přesně, ta válka už kdysi dávno proběhla jako astrální invaze a my jsme nyní váleční zajatci. Co ještě chybí, je náš sebeosvobozující úder. Naše cesta na svobodu snad už začala, ale střehnu se toho, abych se radoval předčasně.

Na svoje zajetí jsme si zvykli. To, jak nyní žijeme, považujeme za normální. Ale skutečně žijeme v určité matrici, jak je zobrazena ve stejnojmenném filmu Matrix, (Pozor! Jakékoli srovnání kulhá). Účelem této matrice je umožňovat oněm cizím bytostem jejich cizopasnou existenci, aniž my bychom to postřehli. Celosvětový dozírací a manipulační systém reptiliánů sestává z astrální energetické sítě, která má i složky nacházející se v naší viditelné realitě. Patří k nim podzemní dohlížecí stanice, které mají i lidský personál (a možná stanice na Měsíci, jak mi sdělila jedna s námi spřátelená jasnovidkyně, což jsem ale zatím nemohl ověřit).

Během mého krátkého astrálního přeskoku do jedné takové dohlížecí stanice jsem tam viděl obrazovky, které patrně zobrazovaly úroveň energie v určité oblasti Země. Jestliže se v té oblasti nějaký člověk nebo nějaká skupina lidí dokázali osvobodit natolik, že se jejich pozitivní energie zvýšila, na obrazovce se to jevilo jako vrchol hory. Na základě toho se dělají protiopatření. Astrální energie této matrice působí stále na náš každodenní život, drží hladinu naší energie na nízké úrovni, brání nám nacházet cesty ke svobodě, stále znovu nás traumatizují, vytvářejí nám novou karmu! Tento klam fungoval mnoho tisíciletí a já považuji za dobré znamení, že činnost reptiliánů a jejich společníků vychází stále víc najevo.

Jaký by mohl být náš život bez těchto cizáků?

Božský, vpravdě božský. Jsem pevně přesvědčen o tom, že Bůh/Bohyně je v nás. Máme v sobě neomezený potenciál Božství: jasnozřivost a moudrost, schopnost dělat zázraky, měnit hmotu a klima. Cítili bychom se spojeni se vším, cítili bychom intenzivní kontakt s jinými lidmi. Láska, pocit štěstí, pocit tělesného blaha, sex, nekonečná radost ze života by byly standardní. Řečeno obráceně: strach, pocit viny, bolesti, nedostatku, bezmoci by byly nedostatkovým zbožím. Popisy lemurijců (obyvatel někdejšího, nyní už neexistujícího světadílu Lemurie, pozn. překl.), jak je lze nalézt v internetu, se tomu hodně přibližují.

Ale to je přece příliš krásné, a proto to nemůže být pravda. Takže proč by mi to měl někdo věřit? – Jsou lidé, kteří tento stav mohou částečně a časově omezeně zažívat. Existuje další skupina lidí, kteří si na tento stav vzpomínají, ti prostě vědí, že to tak je. Jsou lidé, kteří při návratech do svých dávno minulých životů mohli podobné stavy zažít. Víc důkazního materiálu není.  

Když si člověk dopřeje čas a vcítí se do tohoto způsobu bytí, začne tu matrici, která je naším vězením, tušit. A lze konstatovat, že v této pasti je každý člověk, bez výjimky. Abychom Karin a já byli schopni tu matrici vytušit, odešli jsme do jiné země, na místo, kde ta matrice vypadá jinak, kde je jiná na omak.

Pokud ještě někdo nezná příběh „o rybce ve vodě“ – tady se mi hodí: takže, řeknu rybce: „Ahoj, rybko, jak se ti v té vodě daří?“ Rybka odpoví: „Ve vodě? V jaké vodě?“ Já rybku chytnu a držím ji metr nad vodou. Rybka na to: „Jú, hele! To je voda?!“

Tenhle příběh jsem potřeboval připomenout, protože vás chci ještě chvilku podržet nad vodou, abyste měli víc času podívat se na tu matrici shora. Rád bych k tomu vyprávěl dva svoje zážitky. Je to asi 15 let, co jsem udělal opovážlivý krok a jako dobře placený inženýr elektronik jsem dal výpověď a vydal jsem se úplně nejistou cestou léčitele duší. Moje firma mi dala jako práci domů ještě pár technických překladů, které mi posloužily jako příjem na další tři měsíce. Konečně jsem tedy opustil atmosféru kanceláře, seděl jsem ve velkém bytě u lesa a tehdy jsem se zúčastnil jednoho dobrého semináře, kde se člověk setkal se spoustou pozitivních lidí. Snad to způsobily tyto faktory, že mi to najednou nějak „docvaklo“. Něco se stalo s mým srdcem. Něco se otevřelo dosud nebývalým způsobem.

Pocítil jsem to úplně až další den ráno. Tři účastníci semináře u mne přenocovali. Když jsem ráno prvního z nich, který se objevil, potkal, vytryskly mi radostí slzy. A ani mi to nebylo trapné. Byl jsem tak neskonale šťastný. Bylo to asi poprvé v tomto životě, kdy jsem byl schopen nějakého člověka a jeho duši vnímat tak dokonale. Ten kontakt byl tak intenzivní, že mě to skutečně přemohlo. Když jsem se vzpamatoval, vysvětlil jsem svému protějšku, co se děje. Ale měl jsem jen pět minut na vzpamatování, pak přišel další záchvat pocitu štěstí s mnoha slzami. Když vstávali ti další, odehrávalo se znovu totéž. Naši malou skupinu jsem pak vezl na seminář a dobře si vzpomínám, jak mnou během té jízdy určitě desetkrát otřásly přívaly slz.

Moje srdce si v následujících dnech na ten stav zvyklo. Byl jsem pak schopen setkávat se s lidmi, aniž bych se přitom rozplakal. Ale v sobě jsem měl stálý pocit štěstí, jež se rozjásalo, když jsem potkal člověka. Měl jsem ještě další pocit – to byla spokojenost. Nepopsatelná spokojenost. Necítil jsem už vůbec zájem jet večer do Schwabingu a bezúspěšně hledat nějaký vztah. Večer jsem si sedl a stavěl jsem si s nikdy nevídaným klidem a spokojeností malé rádio. Další večer se stalo něco krásného. Zavolala mi jedna moje známá. Byla to ta osoba, která by mě bývala nejvíc zajímala pro nějaký vztah. Ale byla pevně vázaná a já jsem o ní už dva roky neslyšel, a proto jsem o ní také nikdy neuvažoval. Teď mi zavolala, řekla, že už delší dobu žije sama a výslovně se zeptala: „Jsi vlastně ještě k mání?“. Po tom telefonátu jsem své srdce musel chytat, protože divoce skákalo sem a tam po bytě.

Dalších pár týdnů bylo jedinečných. Nedělo se nic zvláštního – já měl svoje překlady, pro svoji novou přítelkyni jsem s vervou tvořil dvě velké reprobedny a ona mě občas přišla navštívit. Měla většinou hodně práce a někdy nepřišla, přestože to bylo domluvené. Ale já jsem nebyl zklamán. Moje spokojenost a pocit štěstí byly stálé.

Tento stav trval překvapivě dlouho. Asi šest týdnů. Pak asi protivník zapracoval tvrdě proti. Pomocí několika lidí, které reptiliáni opilé použili jako prostředek, mě stáhli zpět na normální úroveň.

Druhý příběh, který bych rád vyprávěl, se týká epizody z jednoho mého dřívějšího života v Atlantidě. Stalo se to někdy v letech 1997/1998, když jsem s mnoha pacienty řešil jejich traumata z minulých životů. To pak někdy člověk sám sklouzne do svých minulých životů. Ten zážitek byl krátký, ale intenzivní: pobíhal jsem v nějaké krásné budově, zřejmě to byly laboratoře. Můj stav byl jako v tom předchozím příběhu, byl jsem plný vděčnosti a lásky a připadalo mi to jako normální stav všech lidí. Pak ke mně přistoupil nějaký mladší Atlanťan, nepodíval se na mě a v ruce měl nějaký přístroj, který sestavil a který mi hned chtěl objasnit. Postup, který by dnes byl zcela normální. Ale já byl rozhořčen. Ten mladý muž se mnou neměl vůbec žádný kontakt. Byl úplně ponořen do svého bádání a asi do své hlavy.

V té laboratoři jsem většinu lidí našel v tomto stavu. Pracovali s přístroji, aby zesilovali a řídili energie. Jako kdyby něco takového bylo třeba! Vše se přece dalo řídit srdcem. Cítil jsem, že ztratili kontakt navzájem a se sebou samým. Byl jsem rozhořčen, že tito mladí lidé byli takoví, jací jsme dnes vlastně všichni. Konec příběhu.

Když si tak na to všechno vzpomínám, napadá mě, že to, co považujeme za normální vědomí člověka, je něco úplně choromyslného. Vlastně bychom se všichni naléhavě měli co nejrychleji odebrat na jednotku intenzivní péče nějaké psychiatrické kliniky. Snad se mnou budete souhlasit. Život na této planetě takto nemůže trvale fungovat dál. To je výsledek působení matrice pro dozor nad myšlením.

Ta matrice má tisíce podrobností a je pro každého jiná. Mně se ale zdá, že když chybí intenzivní kontakt se sebou samým a s jinými lidmi, jak jsem to popsal, je to jedna z podmínek nezbytných k tomu, aby matrice mohla fungovat. Intenzivní kontakt je možný jen pomocí citu a v tom například Němcům překáží jejich hlava. Vím, že tahle věta si zaslouží vysvětlit. Rád bych to udělal zevrubně později.

Manipulace s vjemy

Karla Turner (již zemřela) patřila k osobám, které spolupracovaly s Barbarou Bartolic a Jamesem Bartleym. Napsala několik knih, všechny o mimozemských vlivech a všechny si lze stáhnout z internetu. Já jsem tuto informaci uveřejnil v internetovém fóru CB-Forum, načež byla fotografie Karly několika lidmi v tomto fóru vnímána jako „sající energii“.

Moje žena Karin se toho lekla, skutečně se zalekla, když viděla, že lidé jsou posuzováni podle fotografie a že se pak věří tomu, že jsme ty lidi prokoukli. Do fotografií lze vložit negativní energie. Umějí to dělat čarodějnice, reptiliáni, duchové atd. Je to s nejvyšší pravděpodobností také případ fotografie Karly Turner. Ta fotografie se nám taky moc nelíbí, ale fotografie a osoba jsou dvě rozdílné věci. Mezi energií fotografie a energií člověka může být velký rozdíl. Až se na její fotografii podíváte, zavřete oči, přejděte svým vědomím do své srdeční čakry a pak s ní navažte kontakt. Pak zkuste cítit, co se bude dít - - - (nebo si přečtěte její knihy, které si lze stáhnout bezplatně).

Karin je tak vyděšená, protože s jejími fotografiemi je to úplně to samé. Je to jak začarované, téměř všechny její fotografie jsou překryty něčím cizím, zlým. Momentálně je nám oběma už jasné, odkud ten vliv pochází. Jen nechápu, proč reptiliánům tak záleží na tom, aby každou její fotografii zkazili. Někdy jsou dokonce schopni udělat to dodatečně – jsou schopni do vlastně dobrých obrázků dodatečně vložit špatné energie. Zažil někdo z vás něco takového?

Zlé není to vložení těch energií. Zlé je, že ti, co se na ty obrázky dívají, ty lidi podle těchto energií posuzují/odsuzují.

Jednou z nejdůležitějších zbraní našich cizopasníků je klam. Patří k němu například lži šířené repto-hostiteli a jinými klíčovými osobami. Ale co nám škodí přímo, je manipulování s našimi vjemy – zrakovými, sluchovými a především s mimosmyslovými.

Klamání zrakových vjemů

K manipulaci se zrakovými vjemy dochází tak, že přes fotografie, předměty nebo lidi se rozprostřou astrální energie. Reptiliáni tím mohou pozitivním lidem dát negativní vyzařování (a obráceně). To dělají například, když někdo chce přednášet něco, co se nehodí do jejich krámu. Posluchači na základě svého zrakového vjemu ztratí důvěru a svoji srdeční čakru proto zavřou. Pak ten chudák prohrál.

Posluchači věří tomu, že jejich srdce vycítilo záporné vyzařování přednášejícího, a proto se zavřelo. Ale nechali se oklamat. Co se doopravdy děje, je toto: ke zrakovému vjemu (ten člověk třeba vypadá docela normálně) se přičítá astrální vjem třetího oka a tudy vchází ona negativní energie. Tady vzniká myšlenka, že ten chlápek je divný. Mozek vnímá negativitu a vydá zamítavý posudek. Na základě toho se srdce necítí dobře, srdeční čakra reaguje záporně, člověk se cítí nedobře.

Abych šel rovnou k věci: věřím, že jediný vjem, který reptiliáni neumějí zfalšovat, je přímý vjem pomocí srdeční čakry, což znamená kontakt mezi dušemi. Výše uvedený příklad něco takového není. Co by se stalo, kdybys toho přednášejícího vnímal svým srdcem?

Zavřel bys oči, intenzivně bys cítil svoji dutinu hrudní, svoje dýchání a potom bys s ním navázal kontakt. Tu negativní energii bys vnímal, neboť ta tu je. Co je tady také, je dobrý úmysl té osoby a spousta energie, kterou ta osoba už na tu přednášku vynaložila. Tento vjem vyžaduje trochu času. Asi za půl minuty uvidíš, že na tohoto bojovníka za svobodu byla navlečena negativní energie. To u tebe vytvoří zauzlení v hrudi a zároveň se objeví soucit. Pokud to proběhne intenzivně, uvidíš, že ta navlečená energie zmizela, což pocítíš ty, on a všichni účastníci. Znamená to, že jsi právě vykonal zhojení (sakra, teď jsem vyzradil, jak uzdravovat duši).

Tento skutečně hojivý postup je třeba odlišovat od toho, co mnozí chápou jako „posílání lásky“. Nemám nic proti posílání lásky, ale nejde to bez skutečného kontaktu. Bez kontaktu je posílání lásky spíš určitým druhem sebeuspokojování.

Objevil se tady další detail: vjem potřebuje určitý čas. V mnoha seminářích o jasnozření atd. se učilo, že se má vzít první informace, která člověku přijde na mysl. Tato poučka pochází od vrchních parazitů bílého bratrstva. Nejrychlejší vjem jde totiž přes třetí oko a lze jej zmanipulovat. A o to těm bílým bratřím šlo. Vnímání srdcem potřebuje čas, protože city se nemohou rozvinout v rozmezí milisekund. A citový svět druhé osoby musím ohmatat kousek po kousku, abych té osobě skutečně porozuměl.

Reptiliáni mohou nějaké jim sloužící osobě, která tedy vědomě nebo nevědomě šíří lži, dát kladné vyzařování, kladné charisma. Tuto verzi klamu je někdy obtížnější odhalit. Ten astrální návlek je vnímán třetím okem, mozek hlásí „vše v pořádku“, srdce se zklidní. Kdo se pokusí navázat kontakt přes srdce, vidí, že to nejde. Většina lidí to stejně neumí a ti, co by to uměli, viní z tohoto selhání sami sebe.

Kdo je dostatečně informován, ten tento nesoulad mezi výpověďmi postřehne a začne mít podezření, ale to se děje pomocí hlavy – ale přece jen aspoň tak!

Je velmi málo lidí, např. moje žena Karin, kteří ani na sebelepší klam tohoto druhu nenaletí. Když jde na takovou přednášku, asi kvůli tomu je hned napadána. Je z ní vysávána energie, dostaví se záškuby kolem očí, není schopna správně promluvit, začne zadrhávat v řeči. Pak nemá šanci něco takovému vrchnímu charismatikovi namítat. V takovém případě prostě musí odejít. 

Klamání sluchových vjemů

Nejdrzejší sluchová manipulace, jakou jsem kdy zažil, byla tato: Karin a já jsme se hádali. Po tolika letech už nevím, o co šlo. Ona se najednou opravdu naštvala a začala láteřit kvůli něčemu, co prý jsem řekl. Já řekl: „To jsem neřekl!“ Ona: „Ale ano!“. Já: „Ne!“ ..... „Já jsem to ale slyšela naprosto zřetelně!“ .... „Já jsem to ale neřekl!“ .... Na okamžik se zarazila. Pak řekla: „Máš pravdu, byl to sice tvůj hlas, ale zněl metr vpravo od tebe“.

Je sotva k uvěření, že Karin jasnoslyšením (v originálu: Hellhören) slyšela ducha, který patrně stál metr vedle mne. Pokoušel se nás rozhádat. Ale naštěstí to vrhlo nové světlo na naše spory a v konečném důsledku nás to ještě víc sblížilo.

Obvykle to nebývá tak extrémní. Ale to, co zní do ucha, a to, co dorazí do mozku, mohou být vzájemně odlišné věci. Každý člověk má svůj kanál pro jasnoslyšení (chcete-li: svoje třetí ucho), v němž lze to, co skutečně bylo řečeno, změnit. Nebo člověk prostě rozumí nesprávně nebo prostě nechápe – má zablokovaný mozek.

Manipulace s mimosmyslovými vjemy

Zhruba v letech 1992 až 1996 jsem měl ordinaci pro hojení duše v centru Mnichova. Ta ordinace měla i seminární místnost, kterou jsem používal a pronajímal jsem ji také pro jiné semináře. Tím jsem se seznámil s velmi mnoha jasnozřivými lidmi a léčiteli z mnoha zemí. Mnozí byli velmi dobří, měli překvapivé výsledky. Měli ale problém – když chtěli pomoci Karin, nikdy nesvedli nic kloudného. Všiml jsem si dokonce určité jejich tendence prezentovat Karin jako co možno malou, hloupou a duchovně slabě rozvinutou bytost. „Moje energie jsou pro ni příliš silné“, říkali často. To samozřejmě lichotilo mému sebevědomí, ale Karin to ubíralo energii.

U jasnovidců, léčitelů a terapeutů všeho druhu jsme mohli mluvit o štěstí, když Karin energii aspoň nevzali. Neuměli jí pomoci a pak jí to otevřeně nebo jemnějším způsobem dali za vinu. „Zkus najít, proč chceš trpět!“ nebo „Proč tak lpíš na své zápornosti?“, to byly některé jejich chytré výroky. Rád bych zde upozornil, především ženy, na to, že někteří lidé jsou pro reptiliány nebezpečnější než jiní a těm se vede hůř než jiným. Nenechte se odrovnat výroky o „rezonanci“ a o tom, že „jste si to zavinila sama“.

Pro všechny ty četné duchovní lidi tehdy existovalo hlavně kladné nebe a, samozřejmě, cosi záporného bylo taky, ale toho se už přece brzy zbavíme. Já jsem tehdy tohle přesvědčení s nimi sdílel, ale díky mému soužití s Karin a díky intenzivním společným seděním jsme pomalu objevili jinou pravdu. Posbírali jsme materiál na potenciální knihu „Mafie duchů“, protože o reptiliánech jsme ještě nevěděli nic. Tehdy jsme se nesetkali se žádným jasnovidcem, léčitelem nebo jiným duchovním člověkem, který by o takové mafii něco věděl. My jsme ale zjistili velmi dobře, jak spolehlivě reptiliáni s jednotlivými osobami manipulují.

Dnešní vědění o reptiliánech a způsobech jejich práce nás však nechrání proti manipulaci s našimi mimosmyslovými vjemy. Snad jsme schopni svoje vjemy posuzovat trochu kritičtěji. Já se při hojivých nebo blastingových seděních snažím vytvořit intenzivní kontakt mezi dušemi. Věřím, že tak se dostanu na úrovně, jež jsou mimo dosah reptiliánů. Mám s tím dobré zkušenosti, ale žádný důkaz a také žádný protidůkaz

Jsou zde totiž metody mimosmyslového vnímání pomocí pomůcek a podle mé zkušenosti jsou velmi snadno ovlivnitelné a nedávají zaručené výsledky. Někdy dávají řadu výborných výsledků, zčásti i dlouhou dobu, aby se člověk do návnady (do repto-návnady) dobře zakousl.

Jednou jsem si vytiskl list papíru s čísly od 1 do 49 a hned se mi z nich kyvadlem podařilo zjistit čtyři výherní čísla pro tah sázkařské hry Lotto. Tento svůj zážitek jsem sdělil jedné své pacientce, aniž bych si byl z toho dělal hlavu. Od té doby jsem už kyvadlem nikdy nezjistil ani jediné výherní číslo hry Lotto a později jsem přišel na to, že závist té pacientky přivábila duchy, kteří pak moji práci s kyvadlem rušili. Znám lidi, kteří s pomocí svého kyvadla proplouvají životem, a je mi jich líto. Dělejte ověřitelné testy. Najděte v rozložených kartách karty esové. Ano – někdy se to podaří, ale příliš málokdy.

Jiným příkladem je kineziologie. Měli jsme to štěstí poznat mnoho kineziologů a díky tomu jsme zjistili, že každý kineziolog rád diagnostikuje svoje nejoblíbenější alergie. Taky rádi nacházejí ty nejnovější novinky, o kterých právě nedávno něco četli. Vždyť svalový test je přece důkaz, nebo ne? Bohužel každý test dokázal něco jiného. Mnozí kineziologové jsou příkladem člověka, který je silněji spjat se svou metodou léčení než se svými pacienty. Ale nejsou jediní svého druhu.

Konec části 2

^^^